Do této chvíle jsme pro zobrazení dat používali monitor sériové komunikace. Pokud bylo třeba zobrazit určitou hodnotu, ať už jako finální výsledek či jako mezihodnotu používanou pro ladění programu, tak jsme z Arduina poslali po sériové lince potřebná data a ta jsme si v okně monitoru sériové komunikace prohlédli. Nejednalo se však v pravém slova smyslu o výstupní zařízení.

Jedním z typických zástupců výstupních zařízení jsou displeje, v našem případě tzv. alfanumerický displej. Alfanumerický displej je výstupní grafické zařízení, které je schopno zobrazit pouze tzv. alfanumerické údaje (alfa=písmeno, numero=číslo), popř. i jednoduché grafické symboly, které jsou nadefinovány v základním rastru znaků (dvojtečka, středník, lomítko atd.). Často bývají konstruovány jako dvoubarevné, tj. mají barvu popředí (tj. barvu znaku) a barvu pozadí pevně danou pro celé zařízení.

Tvar jednotlivých znaků, tzv. znaková sada je u těch nejjednodušších zařízení umístěn v tzv. generátorů znaků, jehož základem je paměť ROM (Read Only Memory - paměť pouze pro čtení). V tomto případě je tato znaková sada neměnná. V této paměti je pak znak uložen jako posloupnost jedniček a nul, které určují, zda se má na displeji zobrazovat barva popředí, či pozadí. Počet znaků, které dokáže displej zobrazit, je dán tzv. rozlišením displeje. To bývá v rozsahu 8 x 1 až 40 x 4 znaků.

Hlavní výhodou alfanumerických displejů jsou nízké nároky na paměť zobrazovacího zařízení a nízká pořizovací cena.

V našem případě jsme měli k dispozici alfanumerický displej s rozlišením 16 x 2 znaků. Pro zapojení displeje k Arduinu nám postačily 4 vodiče, dva z nich sloužily k napájení displeje (Ucc a GND, tj. + a -) a dva z nich pro datovou komunikaci (časování obvodu + data). Pro ovládání displeje jsme pak použili předpřipravenou grafickou knihovnu.